Kernteriér
Historie
Tak vznikl malý, odvážný teriér, odolný vůči počasí i terénu, se srstí, která ho chránila jak proti chladu a vlhku, tak před případnými poraněními v boji nebo v podrostu, se zkrácenýma nohama pro snadnější pohyb v norách.
Označení "cairn" se používalo už v 16. století, ale nepojmenovávalo konkrétní plemeno, nýbrž psa sloužícího k práci na vřesovištích kolem mohyl.
Poprvé byli kernteriéři představeni na výstavě v roce 1909, v roce 1910 byl založen první speciální chovatelský klub a o dva roky později bylo plemeno uznáno anglickým KC. I když jsou dnešní kernteriéři více než stovku let chováni jako výstavní psi, jejich zevnějšek se změnil jen málo. Ostatní teriéři byli zušlechťováni a jejich typické rysy byly přeháněny, ale kernteriér se stále podobá původním teriérům z dob, než se jednotlivá plemena začínala rozlišovat a pojmenovávat. Z původního teriérského typu tak vyšli například i skotský teriér, west highland white teriér nebo skajteriér. Vývojově stojí kernteriér nejblíž ke skajteriérovi, protože oba vznikli ve stejné oblasti, a dokonce býval kern často nazýván krátkosrstým skajteriérem; velmi úzce je spřízněn i s west highland white teriérem.
Vývoj
Původní rozlišování těchto odolných krátkonohých pracovních teriérů probíhalo na základě zbarvení psů. V západním Skotsku se rodila jak štěňata světle až téměř bíle zbarvená, tak mnohem tmavší. Původně byly světlé typy z chovu vyřazovány, ale později se dospělo k názoru, že by mohlo vzniknout nové plemeno s bílou srstí, které by už na dálku umožnilo člověku psa uvidět. Tím byly položeny základy vzniku obou plemen, bílého west highland teriéra a tmavšího kernteriéra.
Paradoxně byl ovšem kernteriér organizovaně chován z příbuzných plemen nejpozději, což je i důvod toho, že byl britským KC také jako poslední uznán.
První vystavovatelkou kernteriérů, a to na Cruftově výstavě, byla v už zmíněném roce 1909 A. Campbellová, jejíž rodina chovala stejné psy prokazatelně už od roku 1875. Jednalo se o tři psy zařazené do jedné třídy, uvedené ovšem jako krátkosrstí skajteriéři. - Přes ryze pracovní zaměření psů získali brzy psi tak širokou oblibu, že v roce 1914 už bylo vystaveno 60 kernteriérů.
Dodnes se plemeno ve Skotsku a vlastně po celé Velké Británii těší velké oblibě, i když ho z první příčky sesadili west highland white a jorkšírský teriér.
V USA byli kernteriéři poprvé představeni v roce 1913.
Exteriér
Od počátků čistokrevného chovu dbali chovatelé na udržování chundelaté srsti, silného těla i schopností kernteriéra.
Poměrně malé tělo psa je kompaktní a pružné, s hlubokým hrudníkem. Kohoutková výška musí být v souladu s jeho váhou. Na výšku měří 28 až 31 centimetrů a váží 6 až 7,5 kilogramu.
Hlava je s širokou lebkou, silnou, ale ne těžkopádnou čelistí, čelisti s nůžkovým skusem; nos musí být tmavý. Mezi očima je znatelný zářez. Oči tmavě oříškové barvy jsou hluboko posazené, s výrazným a hustým obočím. Uši malé, špičaté, vztyčené, posazené daleko od sebe. Ocas krátký, nesmí být nesený nad hřbetem. Přední nohy jsou delší a přední tlapky větší než zadní.
Kernteriér má dvojitou srst. Krycí srst je tvrdá a bohatá, podsada měkká, hustá a krátká. Nesmí se kroutit. Přípustné barvy jsou šedá, pšeničná, krémově červená nebo žíhaná. Tmavé odznaky na uších a čenichu jsou velmi ceněny. Nepřípustné je zcela černé nebo zcela bílé zbarvení.
Kernteriéři (i ti určení k vystavování) musejí mít drsný a původní vzhled, který se podle některých jejich příznivců označuje příhodným přirovnáním k pouličnímu koštěti.
Povaha
Jsou to psi energičtí a zvídaví, veselí, čilí a bdělí, odolní a inteligentní. Typické povahové rysy teriérů jsou patrné i u kernů: zejména samci se snaží získat vůdcovské postavení.
Při socializaci se nesmí zapomenout na přivykání psa dětem, při prvních setkáních dospělého psa s dětmi je nutné na zvíře dohlédnout. Pak je pes dobrým kamarádem, protože při hře snese lecjakou drobnou úhonu a má smysl pro legraci. Je výborným a přítulným společníkem.
Výchova
Na rozdíl od jiných teriérů ho lze snadněji vycvičit. Výcvik je nutný už z toho důvodu, že má velmi vyvinutý lovecký pud a mohl by snadno zapomenout vrátit se k majiteli, když chytí stopu. Netíží ho příliš vrozených či zděděných zlozvyků. Není tvrdohlavý, je učenlivý a rád se pánovi zavděčí.
Učit ho vycházet s ostatními domácími zvířaty musí chovatel i majitel odmala, aby později nehonil kočky, slepice aj. U kernteriérů obzvlášť platí, že kousky, které byly legrační u štěněte, se v pozdějším věku stávají nepříjemnými nebo obtížnými a lze je jen s obtížemi odnaučit. Kernteriér potřebuje láskyplnou, ale také přísnou a důslednou výchovu.
Využití
Původně byl kernteriér plemenem k hubení myší a krys i k lovení lišek, kun apod. Dnes je kromě boje s hlodavci vhodný nejen jako lovecký a hlídací pes, ale i jako společník vhodný do rodiny. Při práci je tvrdý sám k sobě. Majitel by měl před pořízením kernteriéra vzít v úvahu, že jako každý správný teriér si i kern rád hlasitě zaštěká, kdykoli zvětří nebezpečí.
Pro koho se hodí
Kernteriéři musejí mít dost pohybu, aby odčerpali přemíru své neutuchající energie. Hodí se proto pro mladé nebo sportovně založené lidi, ale dobře se sžijí i s aktivními důchodci (nejen kvůli své skvělé povaze, ale i bezproblémové údržbě srsti a zdraví). Nehodí se naopak pro ty, kdo hledají ticho a klid. Kern nesnáší nudu a bude-li nejhůř, zabaví se – jakkoli nevhodně - sám. Jako ideální vyžití pro kerny se jeví sportovní norování, které si lze objednat u myslivců, a dále plavání a zejména agility, při kterých kernteriér uplatní svou živost a inteligenci.
I když dobře hlídá, neměl by ho majitel odsoudit k jednotvárnému životu na dvorku, bez vycházek a výletů, bez podnětů, které kernteriér nutně potřebuje k plné pohodě, a bez zájmu majitele.
Péče
Kam s ním: Plemeno se cítí stejně dobře ve městě i na venkově, může žít stejně dobře v chráněné boudě nebo kotci, jako v teplém bytě. Jediným důvodem, proč si kernteriéra nepořizovat do nahuštěnějších aglomerací, může být typická teriéří hlučnost.
Srst: Je třeba ji pravidelně česat a kartáčovat, aby nezplstnatěla. Podle potřeby se musejí odumřelé pesíky (přibližně dvakrát ročně) trimovat. Čas od času bývá nutné vytrhat i přebytečné chlupy ze zvukovodu, na uších, na končetinách a ocase. Je ale třeba vždy zachovat střapatý a zanedbaný vzhled. Kernteriéři se nestříhají.
Koupání: Názory na nutnost a četnost koupání kernteriérů se různí. Například D. Taylor doporučuje koupat psa každé tři až čtyři měsíce.
Drápky: Stejná péče jako u ostatních plemen. Častější kontrola drápků je nutná u psů, kteří běhají častěji po trávě, než u psů, kteří se spíše pohybují po chodnících.
Pohyb: Protože kernteriéři doslova srší energií, měli by mít dostatek příležitosti k jejímu odčerpání.
Potrava: Kernteriéři nemají žádné zvláštní nároky na výživu a netrpí ani nechutenstvím, ani vybíravostí.
Zdraví
Kernteriéři se zpravidla těší dobrému zdraví. Poněkud náchylnější mohou být k celkové P. A. S. – progresivní atrofii sítnice. Při tomto onemocnění poměrně rychle odumírají světločivné buňky sítnice v důsledku nedostatečnosti krevního oběhu v sítnici. Hlavním příznakem je zhoršení až ztráta vidění. Průměrná délka života kernteriérů je 14 let.
Do chovu je kernteriér zařazován na základě jedné výstavy pořádané klubem v jakékoliv třídě, kromě dorostu. Pes se klasifikuje známkou výborný, fena se známkou výborná nebo velmi dobrá. Věk pro zařazení do chovu je u psa od 15 měsíců neomezeně, u feny od 15 měsíců do 8 let věku. Povolen je pouze jeden vrh v jednom kalendářním roce.
S použitím materiálů: I. Stuchlý, D. Morris – Psi; B. Fogle – Psi; E. J. J. Verhoef-Verhallen – Encyklopedie psů; D. Taylor – Váš pes
( http://casopis.planetazvirat.cz/101101-kernterier-1.html )